Za tetřívky ze Šumavy do Ruska

Tetřívek obecný (Tetrao tetrix) je středně velký hrabavý pták z čeledi tetřevovitých, vyznačující se výrazným pohlavním dimorfismem. Těžiště jeho výskytu leží ve Skandinávii a na Sibiři. Ve střední Evropě je rozšířen jen ostrůvkovitě – většinou pouze v horských oblastech. Naše republika spadá do západního okraje areálu jeho rozšíření a je u nás zařazen mezi zvláště chráněné druhy v kategorii silně ohrožených. Většina významných lokalit výskytu tetřívka v ČR leží v chráněných územích a omezuje se jen na některá pohraniční horstva – Krkonoše, Krušné hory, Jizerské hory a Šumavu.

Tetřívek je velmi citlivý na jakékoli změny prostředí, v němž žije. Nejsou-li příznivé, i relativně početné a stabilní tetřívčí populace mizí. Každá taková nepříznivá změna se v jejich populaci neprojeví ihned, ale v průběhu několika let. Na Šumavě je bohužel trend nárůstu nepříznivých podmínek dlouhodobý a stavy tetřívků zde dramaticky klesají. Při sčítání v letošním roce bylo na celém území Národního parku (NP) Šumava zaznamenáno pouze 65 tetřívků (35 kohoutků a 30 slepiček). Pro srovnání – v r. 2008 to bylo ještě 107 tetřívků (55 kohoutků a 52 slepiček). Příčin úbytku může být několik. Na Šumavě jde především o nárůst turistické a rekreačních aktivity (hlavně v zimním období), změnu biotopu a zvyšující se intenzitu predace.

TOUHA VYFOTOGRAFOVAT TETŘÍVKA

Již delší dobu jsem toužil po snímcích tetřívků, ale možností, kde je fotografovat, bylo jen několik. V úvahu přicházelo vydat se na některé z tokanišť v jihočeské části Šumavy, kde je populace tetřívků na území NP Šumava patrně nejsilnější, nebo se pokusit vyfotografovat tetřívka, který se již několik let zdržuje v místě mého působení na Prášilsku. Třetí možností bylo využít nabídku mého kamaráda a vypravit se za tetřívky do zahraničí, konkrétně do Ruska. První možnost jsem kvůli k velké návštěvnosti tokanišť zájemci z řad široké veřejnosti a fotografů pustil z hlavy. Druhé možnosti, jíž bylo fotografování prášilského tetřívka, jsem se věnoval pravidelně každé ráno v průběhu 14 dnů. Dokonce jsem mu pořídil i balabána, aby se necítil tak osaměle. Kromě několika dokumentačních fotografií jsem však nedosáhl valného výsledku. Kohoutek tokal nepravidelně a zpravidla za špatných světelných podmínek. Navíc během rána vždy vystřídal několik různých lokalit. S východem slunce většinou ztichl. Nezbývalo tedy, než se vypravit do Ruska ...

CESTA DO RUSKA

Po vyřízení všech potřebných formalit jsme 6. května t. r. dosedli na letišti Domodědovo v Moskvě, odkud jsme autem odjeli do cíle naší cesty. Tím byla vesnička Stanki nedaleko města Taldom v Moskevské oblasti centrálního Ruska, přibližně 250 km severně od Moskvy. Podle informací místního lovce, který se o nás během našeho pobytu staral, jde o oblast o rozloze přibližně 5000 ha. Lovec údajně věděl o deseti tokaništích s asi deseti kohoutky na každém z nich. Vezmeme-li v úvahu poměr pohlaví 1:1, vychází 200 tetřívků na 5000 ha. Hezká představa. Kdybychom to stejné mohli říci i o Šumavě … Za zmínku stojí určitě i skutečnost, že v době, kdy jsme přicestovali, měli v oblasti uloveno již 20 kohoutků. Nabídka se většinou řídí poptávkou a na každém tokaništi obvykle uloví poplatkoví lovci maximálně dva až tři kohoutky za sezónu.
My se však měli vydat do míst, kde se neloví. Po příjezdu jsme se ubytovali v lovecké chatě, z níž to na tokaniště nemělo být daleko. Díky nabyvším dojmům, dodržování místních tradic a dvouhodinovému časovému posunu jsme šli spát až dlouho po půlnoci. Přesto jsem se nemohl dočkat zazvonění budíku.

ZA TETŘÍVKY NA TOKANIŠTĚ

Ve tři hodiny jsme s velkým očekáváním vyjeli na tokaniště. Bezmračná obloha plná hvězd slibovala ideální podmínky pro fotografování i pro tok. Jedinou obavu vyvolávalo umístění tří „fotokrytů“ těsně vedle sebe. Nebudou příliš velkým rušivým elementem, na který tetřívci nejsou zvyklí? Jak se ukázalo, tyto obavy byly bezpředmětné.
Poslední úpravy stanoviště a již vše utichlo. Po chvíli tichého rozjímání se začali ozývat svou jarní písní skřivani a příroda ruského venkova se probouzela do krásného rána. Postupně se přidávali i ostatní drobní pěvci. Ještě bylo poměrně velké šero, když se ozvalo první „č-šuíí“ tetřívka, který oznamoval svou přítomnost na tokaništi. Od našich krytů to bylo dost daleko, ale věřil jsem, že s postupem času se situace obrátí k lepšímu. Během několika minut se k prvnímu kohoutkovi přidávali další. V tu chvíli jsem nevěděl, kam se dřív podívat. S přivřenýma očima jsem začínal rozeznávat siluety kohoutků tokajících nedaleko našich krytů. Napočítal jsem jich třináct. S postupujícím ránem tok propukl naplno. Pro mě to byla úplně jiná kategorie toku, než na jaký jsem byl dosud zvyklý. Pšoukání, a především bublání se najednou rozléhalo všude kolem nás s takovou intenzitou, že jsem jen seděl a s ústy dokořán sledoval podívanou, kterou jsem si do té doby nedokázal ani představit. Znal jsem ji jen z vyprávění o dobách, když ještě tetřívci bývali naší běžnou zvěří.
Fotografovat se zatím nedalo, a tak jsem měl dost času pozorovat dominantní kohoutky bránící si svou část tokaniště před ostatními. Postupně se utvořily dvojice nebo trojice kohoutků, kteří se snažili vzájemně dokázat, kdo je silnější a atraktivnější. Ať už hlasovým projevem, nebo agresivním útokem na rivala. Co chvíli některý z nich krátce poposkočil a v nastalé rvačce se snažil uštědřit úder klovcem tak, že někdy létalo i peří. Vše se bez přestání a s různou intenzitou opakovalo až do východu slunce. Tehdy sice šarvátky bohužel ztratily na síle, ale tok pokračoval, a to až přibližně do půl osmé, kdy kohoutci postupně tokaniště opustili. Jediné, co tetřívky dokázalo z toku vyrušit, byl přelet některého z drobných dravců nebo vrány. V tu chvíli vždy na okamžik ztichli. Z travin pak vykukovaly pouze jejich natažené krky s hlavičkami sledujícími pohyb vetřelce.
Zajímavostí pro mě byl i večerní tok, který jsme také chodili pozorovat. Ten ale neprobíhal s takovou intenzitou a fotografovat se kvůli velké vzdálenosti našich stanovišť od tokajících kohoutků téměř nedalo. Nevýhodou byla skutečnost, že ani jeden den jsme na tokaništi či v jeho blízkém okolí nezpozorovali slepičku. Patrně to bylo dáno tím, že období toku bylo již v závěrečné fázi.

NEPOPSATELNÉ ZÁŽITKY

Ani slovy, ani pořízenými fotografiemi nedokáži vyjádřit pocity, které jsem během týdne mezi tetřívky v Rusku prožíval. Vryly se hluboko do mé paměti, a předpokládám, že je v nejbližší době hned tak něco nepřekoná.
Závěrem si dovolím jen malé srovnání. Ať už je u nás hlavní příčinou úbytku tetřívků jakýkoli z faktorů, který jsem zmínil úvodu, jedno vím po návštěvě Ruska jistě. Tetřívci tam mají díky velmi malé hustotě osídlení člověkem a téměř nulovému turistickému ruchu naprostý klid pro svůj život, což se o jejich příbuzných žijících u nás bohužel říci nedá.

Komentáře k tomuto článku

• Miroslav Antolík (mirko2)

  Úžasné fotografie doplnené výstižným textom, je to proste paráda!Skvelý fotograf, milovník a ochranca prírody, ale aj poľovník-riedko vyskytujúci sa druh človeka, ktorému patrí môj obdiv.
  

• šiky

  Krásné povídání doplněné luxusními záběry.musel to být nezapomenutelný zážitek. moc pěkné.
  

• Jirka A.

  Parádní fotky a moc pěkný povídání. Populace tetřívka a nejenom jeho je asi nenávratně na ústupu. Člověk co by pán tvorstva potřebuje stále více prostoru bez ohledu na to co způsobí. Jak píšeš, tak turistické a rekreační vyžití jsou jednou z hlavních příčin úbytku. Naštěstí u nás zbývá ještě kousek Šumavy, kde se s těmito druhy dá ještě setkat.
  

• Godagi Dogo

  Nádhera... ještě nějaké další plány na zahraniční fotovýpravy? Máme se na co těšit?
  

• Aimee

  Dear md-wildlifephoto.cz webmaster, Your posts are always a great source of knowledge.
  

Přidat nový komentář