VINCEK

O životě jelenů už bylo napsáno mnohé. Rád si ale vždy přečtu další články či exaktní práce a srovnávám nabyté informace s mými pozorováními a zkušenostmi, které jsem za více než dvě desítky let postupně získal na Šumavě. Pominu‑li všechny známé a obecné pravdy o životě jelení zvěře, najdou se vždy situace a jedinci, kteří mé poznání posouvají nejen kupředu, ale někdy i o kousek zpět na začátek.

V současné době můžeme o životě našich jelenů získávat velice přesné informace. Díky moderním technologiím máme v reálném čase možnost dozvědět se údaje o jejich početnosti, věkové struktuře, prostorových nárocích a také o pohybové aktivitě. Doba sběru dat je ale vždy omezená a závisí na délce životnosti baterií. Získaná data nám však bohužel neřeknou nic o tom, jaký konkrétní jelen v životě vlastně bude a co z něj po trofejové stránce nakonec vyroste. Nikdy totiž nebudeme umět posoudit individuální podmínky a předpoklady, které ve volné přírodě zpravidla rozhodují. Osudy jelenů ve volnosti jsou bohužel většinou příliš krátké na to, abychom poodhalili mnohá tajemství z jejich pozoruhodných životů. Přesto se najdou jedinci, o nichž se díky způsobu jejich života můžeme dozvědět mnohem více. Bývají to ti, kteří se z nějakého důvodu dokážou na své životní cestě úspěšně vyhýbat všem nástrahám a dožijí se „požehnaného“ jeleního věku. Jejich osudy jsou často dokreslovány i naší fantazií díky zážitkům z náhodných setkání, z nalezených shozů a mnohdy bývají obestřeny rouškou tajemství, jež si v mysli sami vyobrazíme. Tito jeleni jsou pak často tématem vzrušených debat v mysliveckých kruzích. Mají v sobě totiž cosi tajemného. Z mnoha jelenů, s nimiž jsem se opakovaně v minulosti setkával, mi navždy zůstane v paměti jeden, který se pro mě stal hned z několika důvodů výjimečným. Jeho příběh bych vám rád přiblížil.

Na vrcholu sil. Čtrnáctiletý Vincek a 196,88 bodu CIC.

Jelínek ze srdce Šumavy.

Psal se květen roku 2002. Jaro bylo na Šumavě v plném proudu, vše kolem překypovalo nevyčerpatelnou pestrostí života a tehdy přišel v srdci šumavské divočiny někde mezi Javořím potokem a Weitfällerskou slatí na svět jelínek. Do vínku mu byl dán nejen dlouhý život, ale také výjimečnost, díky níž nás, kteří jsme ho znali, několikrát přinutil k zamyšlení, jak to s těmi jeleny vlastně je.
Na začátku své životní cesty se musel naučit to nejdůležitější – jak přežít. Šumavská divočina bývá neúprosná a je místem, kde slabí nedostávají šanci. Oporou mu byla jeho starostlivá matka. Ta mu vštípila důležité instinkty, díky nimž jeho život trval bezmála osmnáct let. Učila ho, kde v průběhu roku najde vždy tu nejlepší pastvu. Vodila ho na klidná místa uprostřed slatí, která byla stranou všech nebezpečí. Ukázala mu, jak využívat bezpečné ochozy, jež od nepaměti používali na svých cestách i jeho předci. V bezvětří, ale i v proudech svěžího vánku a poryvech větru se jelínek naučil dokonale vnímat vůně vydechujících stromů a rozlišovat včas všechny hrozby. V hlubokém tichu přicházel na to, jak chápat všechny ty podivuhodné zvuky řeči lesa a melodie potoků. Naslouchal pozorně. Učil se, rostl a sílil. Jeho lehkomyslnost a bezstarostnost matka vždy včas a velkoryse napravovala.
Léto se pomalu přehouplo přes vrchol Poledníku, první ranní mrazíky začaly barvit borůvčí do ruda a v lesích se ozvalo jelení troubení. Bylo to období, jemuž jelínek ještě nerozuměl. Najednou tu už nebyl jen on sám s matkou a pryč byl klid, na který byl tak zvyklý. Nechápal, proč ho ostatní jeleni odhánějí, ale matka naštěstí nedopustila, aby byl dlouho sám. Netušil ještě, že i on bude zanedlouho ovládán odvěkými pudy a že i pro něho bude tak důležité a neodolatelné období jelení lásky.
V šumavských lesích pomalu nastával klid a troubení se ozývalo již jen sporadicky. Jeleni postupně opouštěli říjiště, aby načerpali dostatek sil, tolik potřebných v zimním období. Také pro mladého jelínka brzy nastala důležitá změna. Vrcholky Roklanů se čím dál častěji halily do temných mraků a z těžkých oblaků se k zemi snášel první sníh. Jeho matka věděla, že nastává chvíle, kdy budou muset opustit bezpečí okolních slatí a vydat se do míst, kde přečkají nejtěžší roční období. Znala několik míst na svazích hory Křemelné a každý rok se tam pravidelně vracela. Přesně tak, jak ji to naučila i její matka.
Vytrvalé sněžení dál halilo krajinu do bílého závoje a pod sněhem mizelo vše, co jelínek do té doby tak dobře znal. Instinkt jeho matce říkal, že nastala chvíle, kdy je potřeba vydat se na cestu do údolí, kde nebývá tolik sněhu. V přezimovací obůrce už to dobře znala. Přečkala tam již několik zim a věděla, že tam najde dostatek potravy a tolik potřebný klid. Pro další život jelínka to mělo zásadní význam.
Zpočátku se tam necítil dobře, bylo mu divné, proč jsou na jednom místě i další jeleni a laně. Neměl rád plot, který byl všude kolem. Kvůli němu se necítil být volný jako dříve, ale matka mu dodávala sebedůvěru. Měl tam také své vrstevníky, které znal ze slatí. Zvykl si a od té doby trávil v obůrce každou zimu. Naučil se využívat její bezpečí bezezbytku a vždy s prvním sněhem byl pravidelně její součástí.
Studený vítr, plískanice a déšť vystřídalo hřejivé slunce. Tající sníh slil drobné stružky vody v dravé potoky a řeka Křemelná se divoce a s hukotem valila mezi obřími balvany po tisíce let hloubeným kaňonem. Na Šumavu přišlo tolik očekávané jaro. Louky se zazelenaly šťavnatou pastvou a s ustupujícím sněhem se i jelení zvěř vracela na hřebeny do svých letních stávanišť. Mladý jelen se již pomalu osamostatnil. Zvědavost ho táhla někam za dalším poznáním, ale přesto zůstával poblíž své matky a v místech, kde to tak dobře znal. Zatím. Postupně se mu hodilo vše, co ho zkušená laň naučila a na co ho upozorňovala. Každý rok nabíral na síle a sebevědomí a jeho kroky na ochozech byly stále jistější.

Vincek

Poprvé jsem se s mladým jelenem setkal v přezimovací obůrce v zimním období na přelomu let 2004/2005. Tenkrát nebyl ničím výjimečný. Na první pohled to byl úplně obyčejný tříletý jelen s parožím typického průběrného šesteráka. V rámci telemetrického projektu, který v té době v národním parku Šumava začínal a s jehož pomocí byla sledována pohybová aktivita a chování rysa ostrovida, jelena evropského a srnce obecného, byl mladý jelen 13. dubna 2005 náhodně vybrán a vybaven obojkem a ušní značkou. Dostal jméno Vincek a nikdo z nás tehdy nemohl tušit, jakých zajímavostí se díky jeho označení během následujících let dočkáme.
Toho roku bylo obojky opatřeno celkem deset jelenů. Vincek byl v pořadí osmý, s číslem ušní značky 05‑8. Dnes již mohu říci, že to byl jediný zástupce z veškeré dosud označené šumavské jelení zvěře, který díky celkem sedmi obojkům (obojek mu byl měněn při návratech do přezimovací obůrky přibližně po dvou letech provozu) poskytoval data k výzkumu nepřetržitě 15 let. Je velmi pravděpodobné, že se tak stal nejdéle telemetricky sledovaným jelenem v Evropě.
Poslední výměna obojku proběhla na jaře roku 2019. Na začátku listopadu bohužel obojek vyslal signál, který informoval o Vinckově úhynu. Byl nalezen v místech, kde pravděpodobně přišel i na svět. Podle polohy těla bych předpokládal, že příčinou úhynu asi nebylo stáří, ale o pravých důvodech se dá již pouze spekulovat.

Listopad 2019: Uhynulý Vincek v místě nálezu.

Vincek byl bezesporu výjimečný svým parožím. Jako jelen poměrně malého vzrůstu, který byl ještě v pěti letech stále pouze šesterákem, předvedl, co by asi nikoho ve snu nenapadlo. Ve čtrnácti letech se jako korunový desaterák s hodnotou paroží 196,88 bodu CIC zařadil mezi trofejově nejsilnější jeleny, které jsem měl možnost za více než dvacet let na Šumavě poznat. Impozantní byly hlavně obvody růží – bezmála 29 cm. Další zajímavostí z jeho života byla skutečnost, že jako jediný ze sledovaných jelenů se zpravidla v době říje vydával z hraničních hřebenů zpět k přezimovací obůrce a po několika dnech se vracel. V roce 2015 dokonce navštěvoval obůrku od dubna do července pravidelně vždy koncem měsíce na dva až tři dny.

Vzácné setkání.

Osobně se setkat s Vinckem uprostřed šumavské divočiny pro mě vždy představovalo nevšední zážitek. V posledních třech letech se mi to několikrát podařilo vždy v době jelení říje. I když jsem věděl, kde bych ho mohl najít, nechával jsem to vzhledem ke složitosti terénu na náhodě. Občas jsem však do těch míst vyrazil.
Podobně tomu bylo i 2. října 2017. Odpoledne jsem z Weitfällerské slatě přecházel severněji, směrem k Poledníku. V místech, kde Javoří potok přetíná státní hranici, se poměrně blízko z pravé strany ode mě ozval jelen. Zastavil jsem se a poslouchal. Ještě jednou zatrub, a jdu na tebe, plánoval jsem v duchu a hned jsem přemýšlel, kudy nejlépe vniknout mezi popadané souše. Zatroubil! Tak, a co teď? Zkusím jít přímo k němu. Vítr je docela dobrý, tak se pokusím zariskovat.
Podařilo se mi najít slabě znatelný ochoz, který se sice po chvíli zase ztratil, ale díky němu jsem zkrátil vzdálenost k jelenovi asi na polovinu. Ten v pravidelných intervalech vždy znovu zatroubil, a já tak mohl krůček po krůčku překonávat překážky a přibližovat se. Povedlo se mi dostat se tam, kam jsem potřeboval, a tak jsem začal prozkoumávat každý decimetr v místech, kde jsem tušil zalehlého jelena. Očima jsem mapoval terén a představoval si, kde všude by se dalo fotografovat. Čekal jsem na vhodnou chvíli, abych mohl zatroubit, jelena zvednout a vyfotografovat. Stalo se, jelen se ozval, já zatroubil a… nic. Jelen zmlkl, jako by tam nebyl.
Aha, tak to asi nebude nějaký nazdárek, říkal jsem si a přemýšlel, co dál. Rozhodl jsem se popojít kus napravo a ještě jednou zkusit štěstí. Ušel jsem sotva dva metry a zaslechl lámání. Otočil jsem hlavou a uviděl odskakovat laň s kolouchem a jelena s výrazně žlutým obojkem. Vincek! Nebylo o tom pochyb. Sakra! Tak blízko jsem byl!
Zklamaný jsem se vrátil k místu, kde jsem sešel na ochoz a šel po hranici. Změna počasí mi ale kazila plány – zesílil vítr, zatáhlo se a začalo drobně mrholit. Celý podvečer se nikde poblíž nic neozvalo. Když jsem něco zaslechl, bylo to hodně z dálky. Došel jsem na okraj slatě, která se přede mnou rozprostírala, a začal pomýšlet na návrat. Podvědomě se mi nechtělo, ale počasí už neslibovalo nic dobrého. Řekl jsem si, že počkám půl hodiny, a když se žádný jelen neozve někde poblíž, vrátím se k autu. Rozhodl jsem se rychle, abych nešel potmě. Usedl jsem na vyvýšeném místě na rozlomený kmen a přemýšlel, kam vyrazím ráno.
Po krátkém rozjímání jsem se pustil do kontroly a promazávání fotek ve fotoaparátu, abych si ukrátil čas. Slabé zalomení někde ve slati ukončilo mou letargii. Pozorně jsem poslouchal a sledoval okolí. A zase! Teď to bylo slyšet již mnohem zřetelněji. Když jsem s nastraženýma ušima zahlédl tělo jelena se žlutým obojkem a ušní značkou, zatajil se mi dech. Vincek! Mířil přímo proti mně! Opatrně překračoval popadané kmeny, natáčel hlavu, aby parožím nezavadil o suché větve, a zastavil asi 15 metrů přede mnou. Bál jsem se mrknout, abych ho nezradil. Musí mě vidět! Naše pohledy se na několik vteřin střetly a zastavily. Bylo znát, že znejistěl, ale zrazen nebyl. Chvilku ještě jistil a pak klidným krokem zatáhl do bezpečí porostu kleče.
Nemohl jsem tomu uvěřit! To bylo něco! Lepší konec jelení říje jsem si ani nemohl přát. Ráno už jsem tenkrát nikam nešel.

Věk – jediné podstatné kritérium chovnosti jelenů ve volnosti.

Vincek byl zástupcem první generace jelenů, kteří pravidelně trávili zimu v některé z přezimovacích obůrek. Díky nim jsem pochopil, že jediným podstatným kritériem chovnosti u jelenů ve volnosti je jejich věk. Že většinu nadějných jelenů ulovíme bohužel předčasně – v I. a II. věkové třídě. Že jakkoliv dobře míněná kritéria chovu jsou pouze naším zbožným přáním, protože nejsme schopni posoudit všechny individuální podmínky, ve kterých jeleni žijí a jež se průběžně mění. A že s Vinckovou generací odešli i velcí jeleni, kteří budou nějakou dobu na Šumavě chybět. Vincek se pro mě stal legendou. Škoda jen, že v jeho poslední říji se naše cesty nesetkaly…

Září 2018: Sedmnáctiletý Vincek v říji.

Komentáře k tomuto článku

• Jack

  Dear md-wildlifephoto.cz admin, Your posts are always informative and well-explained.
  

• ydb78o
  

• Katja

  What an magnificent blog site site. I like to critique blog internet sites that teach and in addition thrill individuals. Your site web page is a good looking piece of making. There are only a several authors that learn about writing as well as you tend to be the 1 amongst them. I also compose weblog internet sites on several precise niches as well as try to turn out to be an incredible author such as you. Underneath is my blog site site pertaining to Health practitioner On-call. You could inspect it as well as examine it to guideline me Furthermore. I take pleasure in if you see my website, overview and give feedback! Several many thanks.
  

• Antonietta

  Howdy just wished to provide you with a quick heads up. The text in your articles appear to be running from the monitor in Opera. I’m not sure if it is a structure situation or one thing to carry out with browser compatibility but I assumed I’d post to Enable you recognize. The format appear wonderful however! Hope you have the condition solved shortly. Many thanks
  

• Jakub

  Dobrý den, je to perfektně napsané, rád čtu Vaše příběhy, věřím, že je zatím spousty času. Držte se. Jakub
  

• Karlos

  Marku, nádherný článek, úžasné fotky! Mohl bych podobné příběhy číst každý den. Věk 18 let je na jelena úctyhodný, kéž by takových bylo (nejen na Šumavě) více... Jen mi vrtá hlavou co bylo nejpravděpodobnější příčinou úhynu Vincka, když ne věk??? Díky a hodně zdaru s jeleny v letošním roce! K.
  

Přidat nový komentář