O životě jelenů už bylo napsáno mnohé. Rád si ale vždy přečtu další články či exaktní práce a srovnávám nabyté informace s mými pozorováními a zkušenostmi, které jsem za více než dvě desítky let postupně získal na Šumavě.
Když jsem před dvěma lety začal psát článek o starých jelenech, který jsem nazval „Matadoři šumavských kopců…“, nenapadlo mě, že by na toto téma mohl vzniknout malý seriál...
O loveckých schopnostech rysa ostrovida se můžeme na internetu dočíst mnoho. Někde jsem se dokonce dočetl že: Rys je důležitým selektivním činitelem při odstraňování slabé a nemocné zvěře, zejména srnčí...
V článku „Matadoři šumavských kopců…“ jsem vás seznámil se dvěma starými jeleny, s nimiž jsem se v minulých letech setkával s jistou dávkou pravidelnosti na svých foto-loveckých cestách, především v období jelení říje.
V únorovém a březnovém čísle Světa myslivosti ročníku 2014 se čtenáři mohli dočíst něco o "jeleních babičkách". Laních, jejichž život bývá zpravidla lidskému podvědomí utajený, ale na druhou stranu může být také velice zajímavý.
Jeleni se zajímavým nebo raritním parožím bývají vždy tématem vášnivých debat a obdivných pohledů. Jeden takový jelen žil před více než 30 roky na šumavském Prášilsku…
Velké šelmy fascinují člověka již od nepaměti. Ne každý je však dnes ochoten přijmout fakt, že by vzhledem k narušené rovnováze měly být také součástí naší přírody.
Jelení říje. Nejúchvatnější část roku pro každého koho jeleni zajímají ať už kvůli lovu, nebo kvůli fotografování. Já osobně mám v tomto ohledu již několik let jasno. Pouze fotografuji.
Nestává se to často, ale jsou okamžiky, kdy se při svých cestách za jeleny dostávám i k možnosti fotografovat druhy, které bych v podmínkách Šumavy hledal jen velice těžko. Obzvlášť jedná-li se o druh jakým je Bekasina otavní (Gallinago gallinago).
Již delší dobu jsem toužil po snímcích tetřívků, ale možností, kde je fotografovat, bylo jen několik. V úvahu přicházelo vydat se na některé z tokanišť v jihočeské části Šumavy, kde je populace tetřívků na území NP Šumava patrně nejsilnější, nebo se pokusit vyfotografovat tetřívka, který se již několik let zdržuje v místě mého působení na Prášilsku. Třetí možností bylo využít nabídku mého kamaráda a vypravit se za tetřívky do zahraničí, konkrétně do Ruska.
V únorovém čísle Světa myslivosti jsem si se zájmem přečetl článek „Jelení babičky – v honitbách je máme, ale unikají naší pozornosti“ od kolektivu autorů. Ti v něm otevřeli téma, které svým obsahem jistě zaujalo velkou část myslivecké veřejnosti, přestože nejde o trofejovou zvěř.
Fotografování a lovu jelení zvěře ve volné přírodě věnuji během roku mnoho času a především při prvně jmenované činnosti se na svých výpravách za jeleny dostávám na různá místa jihozápadní Šumavy.
Na první pohled to byl úplně obyčejný tříletý jelen s trofejí typického průběrného šesteráka. V rámci telemetrického projektu, s jehož pomocí se v Národním parku Šumava sleduje pohybová aktivita a chování rysa ostrovida, jelena evropského a srnce obecného, byl 13. dubna 2005 náhodně vybrán a vybaven obojkem. Od té doby je sledován a díky tomu můžeme pozorovat změnu jeho paroží, která by před sedmi lety asi málokoho napadla.
Vybudováním přezimovacích obůrek pro jelení zvěř v Národním parku Šumava v letech 1999–2001 se mi naskytla jedinečná příležitost dlouhodobě sledovat tento pro mě nejpůsobivější druh zvěře během zimního období. Jeho pozorováním, a to nejen v zimě, ale i v období říje, jsem strávil mnoho hodin.
Dočasným uzavřením v přezimovacích obůrkách se částečně mění návyky jelení zvěře, neboť laně a kolouši zimují na omezeném prostoru spolu s jeleny všech věkových tříd, což ve volné přírodě nebývá zvykem...
